Jak kohoutek a slepička sbírali drobky

Zase ten kohoutek. Ano, byl to on, který opět jednoho dne sváděl slepičku k nepředloženostem. „Slepičko, pospěš rychle do světnice! Hopodyně odešla na návštěvu, můžeme sezobat drobečky na stole.“
Ale slepička řekla. „Ne, ne, já nikam nejdu. Dobře víš, že když nás hospodyně přistihne, zle se nám povede.“
Jenže kohoutek si říct nedal. „Ale no tak, vždyť se o ničem nedoví. Jen pojď, tady nám jinak nikdo nic dobrého nedá!“
„Prostě ne, kohoutku, to je vyloučené. Já nikam nejdu!“ odmítala dál slepička.
Ale to by nebyl kohoutek kohoutkem, aby nebohé slepičce dal pokoj. A tak ji nakonec také přemluvil, aby do světnice šli, vylétli na stůl a rychle tam začali sezobávat drobečky.
Zrovna byli v nejlepším, když se hospodyně nečekaně vrátila. Sotva ty dva na stole uviděla, popadla koště a pustila se do nich, až po celé světnici peří lítalo.
Když se slepička s kohoutkem konečně dostali zase zpátky na dvůr a lízali si tam utržené rány, řekla slepička kohoutkovi vyčítavě. „Vidíš? Já jsem ti to říkala!“
A náš kohoutek? Ten se jen spokojeně olízl a řekl. „Však já jsem to věděl!“

Nechce se vám číst? Pohádku si pusťte

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *