O křišťálové studánce

Byl jednou jeden zámek a v tom zámku žila krásná panna. Měla tmavě hnědé vlasy a oči tak hluboké, že by se v nich člověk utopil. Ale ta pana měla pyšné srdce a všechny nápadníky, kteří na zámek za ní přišli, hanebně vyhnala. Když to byli ti nejbohatší hraběcí synové, tak si je nějaký čas na zámku ponechala, ale pak se s nimi náhle rozloučila s výsměchem a vtipem na neshledanou jako s těmi ostatními. 
Jednoho dne za pannou přišel mladík, který se jí ve skrytu duše hodně líbil. Jenže její pyšné srdce nedovolilo, aby mu to dala najevo. A tak ho nechala přinášet dar za darem, jeden drahocennější než druhý, a odmítala ho falešnými slovy vždy, když ji prosil, ať se stane jeho nevěstou.
Jednoho večera seděli ti dva v lese blízko studánky, která vyvěrala z hloubi mechem porostlé skály. Tu panna mladíkovi řekla. „Vím, že mi nemůžete jako svatební dar věnovat knížecí trůn, nicméně se chci stát vaší nevěstou. Když mi na místě toho šípkového trní, které stíní studánce, postavíte z drahokamů kašnu, která bude průzračná jako sklo a zářivá voda, která jí protéká.“
Nyní se hodilo, že matka toho mladíka byla víla. Když jí ještě toho večera vyprávěl, co si zámecká panna přeje, pak v noci vykouzlila v lese tak nádhernou kašnu, která svou modrou, žlutou a karmínovou září předčila všechny květiny světa. 
Druhý den panna hochovi řekla. „Nu, něco jste dokázal, ale myslím, že k té křišťálové studánce patří také zahrada, kterou mi zřídíte na místě tohoto lesa, jinak se vaší nevěstou nestanu.“
Mladík to opět řekl své matce víle, a tak když toho večera panna seděla u studánky, rašilo to všude kolem ní modře a růžově. V jediném okamžiku byla z lesa zahrada, země byla pokryta květinami a v keřích poskakovali a zpívali divocí i krotcí ptáci tak překrásně, až srdce poskakovalo radostí.
Když hoch přišel, panna byla blízko toho, aby mu rovnou skočila do náruče a stala se jeho nevěstou. Najednou jí ale padly oči na zámek, který se pojednou vedle té nádherné zahrady a kašny tvářil obyčejně a zašle. „Ta zahrada se mi líbí, ale ještě to není vše. Po právu si od vás mohu žádat nový zámek. Ten mi do zítra postavíte na místě toho starého, a to z perel a rubínů, jinak se vaší ženou nestanu.“
Když to jinoch přednesl matce, víla se strašlivě rozhněvala a v jediném okamžiku krásná zahrada zmizela a na jejím místě opět rašil starý les. 
Křišťálová studánka s kašnou tam zůstala, aby u ní zámecká panna každý večer sedávala a s touhou čekala na svého ženicha. Ten už ale nikdy nepřišel, víla mu ukázala její pyšné srdce, a tak pokud dívka neumřela, sedí tam dodnes.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *