O původu Čechů

Před dávnými a dávnými časy, ještě o mnoho dříve, než se narodili naši prapředci, byla naše kotlina nádhernou zemí. Lákala nejrůznější zvířata, v lesích se proháněli třeba zubři, jeleni a medvědi. Jen lidí tu nebylo, málo se jich procházelo po loukách nebo kopcích. Šlo o lovce nebo kočovníky, půdu v té době nikdo neobdělával. Ležela ladem a rostlo na ní jen divoké býlí. 
Naše země byla plná zelených lesů a zvěř v nich žila volně a svobodně. Nikdo ji nelovil, a tak se množila a dařilo se jí dobře. Jen občas do lesů zabloudil osamělý lovec, který šípem zasáhl jelena či zajíce.
Zemi protínaly tři řeky, do kterých ústila řada říček a potoků. Jejich vody měly hojnost ryb. 
Celá země vypadala, že spí a čeká na probuzení. Na člověka, který kopne do její půdy a začne ji šlechtit. A právě to se mělo už brzy stát.
V pravlasti Slovanů, zemi charvátské, měli tou dobou napilno. Snažili se najít a obdělat nějakou půdu, tamní země ale byla přelidněná, plná slovanských kmenů, které se navzájem podobaly řeší, náboženstvím i zvyky. Mezi nimi žili i dva bratři, vojvodové Čech a Lech.
Oběma se už nějaký čas zdálo, že pro ně v charvátské zemi není dostatek místa, lidé mají málo půdy a ta neplodí tak, kolik by pro svůj lid potřebovali. 
Bratři se spolu dohadovali, co dělat jinak. Nakonec se usnesli, že zemi opustí a najdou si novou vlast, kde by našli víc místa, aby se na všechny dostalo. Jak se rozhodli, tak udělali. Neuběhl ani měsíc a vyrazili směrem na západ. 
Šli muži, ženy, děti i starci. Přebrodili Odru i Labe a objevili málo obydlený kraj. Lidi, kteří tu žili, přemohli a postupovali dále k řece Vltavě. I tu přebrodili a chtěli pokračovat dále. Lid se ale začal bouřit, putování lidem připadalo dlouhé a náročně. 
Když to vojvoda Čech poslouchal, rozhlédl se po okolí. Uviděl vysoký kopec, který vyčníval nad ostatní krajinu. Připomínal mu oltář. 
„Tam povedou naše kroky,“ řekl. „pod tou horou se zastavíme a odpočineme si.“
Došli tedy ke kupolovité hoře, které se odpradávna říkalo Říp. Tam postavili své věci, rozložili tábořiště a odpočívali. Brzy se snesla temná noc. Ještě než vyšlo slunce a první paprsky ozářily krajinu, probudil se i Čech. Rozhodl se vystoupat na Říp. Šel vzhůru a zrovna, když dosáhl vrcholu, vyšlo slunce. Vojvoda Čech pohlédl do kraje a zaradoval se. Uviděl krajinu, která oplývá nesmírným bohatstvím.
Rychle sestoupil z hory a vrátil se ke svému lidu. Vyprávěl, co viděl a všichni se radovali, že jejich putování skončí. Čech ale byl obezřetný, vyslal zvědy, aby prozkoumali okolí. Další den se vrátili a měli dobré zprávy – země je úrodná a místa bude pro každého dost. 
Třetí den vojvoda Čech svolal lid, předstoupil před něj a řekl. „Milé sestry, bratři. Nemusíte se již obávat dalšího putování a cítit se jako vyděděnci. Podívejte se pozorně vůkol, tohle je země, kterou jsme hledali. To bude pro věky náš domov nejen pro nás, ale i pro naše děti a děti jejich dětí. Je to země zaslíbená, plná zvěře, ryb i ptáků, medem i strdím oplývající. Všeho zde bude hojnost a hory okolo této kotliny budou dobrými ochrannými štíty proti nepřátelům. Jenom jméno tento krásný kout nemá, jak nazveme naši novou vlast?
Shromážděný dav, který uslyšel otázku, jednohlasně zvolal. „Po tobě nechť se jmenuje, náš otče!“
Vojvoda Čech poté poklekl, sklonil hlavu a políbil zemi – svou novou vlast, kterou na přání lidu pojmenoval Čechy.
Do dlaně nabral hrst voňavé půdy, zvedl ji nad hlavu a pravil. „Vítej země svatá, nám zaslíbená. Zachovej nás ve zdraví a bez úrazu a rozmnož nás od národu do národu na věky věků!“
Poté jeho lid zapálil ohně a začal přinášet oběti jako vyjádření díků za nově nalezený domov.

Češi se začali o novou zem starat, obdělávali půdu, zúrodňovali a zušlechťovali ji. Postavili si obydlí, ochočili psy. Lovili zvěř, ale také začali některá zvířata chovat kvůli mléku a kůži.
V noci zapalovali ohně a posedávali u nich, v zimě pak rokovali u rozpálených pecí. Vyprávěli si, co kdo zažil a co kde spatřil, mihotavé světlo plamenů jejich vyprávění dodávalo na tajemnosti.
Brzy se v jejich vyprávěních začaly objevovat i tajemné bytosti – nadpřirozené postavy. Češi popisovali lesní a přírodní bohy a bůžky. Nejmocnější mezi všemi byl bůh Perun, vládce hromu a blesku. Tomu se Češi nejpokorněji klaněli a k oltáři mu přinášeli nejvíce obětí.
Všem se dobře dařilo, země plodila, lidí přibývalo, nemoci se jim vyhýbaly. Zprávy o úrodné půdě přiváděly do Čech nové rody z původní vlasti charvátské. Češi je vítali jako své rodné bratry.
Vojvoda Lech se ale nových příchozích začal obávat a nakonec se rozhodl českou kotlinu opustit. Čechovi řekl, že vyrazí směrem za vycházejícím sluncem. V den odchodu promluvil ke svému lidu. „Milí bratři a sestry, na věky jsem jedním z vás, na to nikdy nezapomenu. Odcházím, ale budu vždy nablízku. Půjdu tedy jen tři dny a tři noci. Potom, za úsvitu dne čtvrtého, vystoupím na nějakou horu a zapálím velkou hranici. Vy v té chvíli vystupte na horu Říp a hned uvidíte, kde mě máte hledat, když budete potřebovat mou pomoc.“
Když domluvil, rozloučil se a se svými nejvěrnějšími vyrazil na východ. Čechové čtvrtého dne vystoupali na Říp. Když se podívali k východu, spatřili obrovskou rudou záři. Ta jim podala zprávu o tom, kde vojvoda Lech právě přebývá. Lech na novém místě nechal postavit hrad a na památku vlekého ohně ho nazval Kouřim.
Později Lech vyslal zvědy dál na východ, kde našel úrodnou zemi až za řekou Odrou. Tam spolu se svým lidem přesídlil. 
Našel tam místo, kde bylo plno orlích hnízd, což ho zaujalo a na místě nechal postavit hrad, který nazval Hvězdno a pak ještě druhý, který dostal jméno Krakov. 

Čas plynul a brzy uběhlo třicet let od chvíle, kdy Čech poprvé vystoupal na Říp. Byl už starý a brzy zemřel. V den pohřbu posadili jeho tělo na vysokou hranici a večer k ní donesly dary – medovinu, ovoce, chléb, kus masa a vonné bylinky. Nezapomněli ani na Čechovy předměty – jeho luk, meč, černý štít a mlat. Poté vyzvali Čechova nejbližšího příbuzného, aby hranici zapálil.
Ačkoliv v té chvíli nefoukal vítr, náhle – jako kouzlem – zadul a rozfoukal malý ohýnek v požár. Hranice vzplála a plameny zakryly Čechovo tělo. Hranice hořela celou noc a teprve ráno mohli lidé přijít a posbírat popel svého velitele. Poté ho uložili do kamenné mohyly. Často ji pak navštěvovali a modlili se k němu. Tak skončil první velký vojvoda, který dovedl Čechy pod horu Říp. 
Po Čechovi nastoupil vojvoda Krok a po něm převzala vládu jeho dcera Libuše. Ta si vyvolila za manžela statného Přemysla a jejich rod pak vládl Čechům po staletí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *