Jak chtěl kapřík do moře

V jednom moravském rybníku žilo pospolu mnoho ryb a mezi nimi i jeden malý kapřík. Tomu se ale v rybníku příliš nelíbilo. Každého znal a všemi zákoutími proplul už tolikrát, že ho to už vůbec nebavilo. Jednou zaslechl, jak si na břehu povídá mladík se svou dívkou. Plánovali dovolenou a popisovali věci, o kterých jaktěživ kapřík neslyšel. O vodě modřejší než nebe, která je tak rozlehlá, že z břehu na bře nejde vidět, a je plná nejroztodivnějších vodních živočichů. 
Od té doby kapřík nemyslel na nic jiného a neustále bájil o moři. Rybník ho mrzel čím dál víc, chtěl se vydat do světa a vidět moře a plavat v něm na vlastní šupiny. Všechny ostatní rybky v rybníce mu domlouvaly, ale on jejich řečí nedbal a omílal si to své stále dokola.
Jednou, když se zvedla stavidla, aby se upustila voda, číhal už kapřík opodál a v pravou chvíli šup a spolu s proudem se přehoupl ven do náhonu. Z náhonu do řeky, pak ještě do větší řeky a po mnoha dnech plavby konečně dorazil k moři.
„Hurá! Konečně se mi splnil sen! Teď začne opravdové dobrodružství,“ jásal a celý nadšený a s otevřenou hubičkou obdivoval všechny tvory a vodní rostliny, které míjel. Rybky všech velikostí a všech barev, dokonce i měňavé.
Netrvalo ale dlouho a začal se v moři cítit nesvůj. Bylo tak veliké a neznámé, nevěděl, kam si zalézt a odpočinout. Ryb bylo tolik druhů, že jim nepřišel nijak výjimečný, a tak si ho nikdo nijak zvlášť nevšímal, nekamarádil se s ním, ba ani nezastavil a na chvíli neodpovídal. Kapříkovi začalo být úzko. Cítil se osamělý. Nejhůř ze všeho ale snášel mořskou vodu, protože ta je slaná, a na to přeci český kapřík není stavěný!
„Ach, ta slaná voda, ta mi vůbec nechutná. Kéž bych tak mohl zase zpátky domů, do našeho malého, klidného rybníčku,“ naříkal na všechny strany. 
Jeho pláč některé rybky přiměl zastavit se, ale když ho vyslechly, jen smutně pověděly, že nevědí, jak mu pomoci. Až nakonec jednou připlula obrovská velryba a ta mu poradila, ať jde za mořskou královnou a ukázala mu cestu.
Kapřík mořské královně všechno podrobně vylíčil: jak chtěl pryč z rybníku, jak dlouho, předlouho plaval a jak se dostal až sem, do moře. Pak ji tak úpěnlivě prosil a žadonil, až mu nakonec slíbila, že mu pomůže. 
„Musíš teď ale zavřít oči a neotvírat je, dokud neucítíš zase sladkou vodu,“ nakázala mu.
Kapřík beze slova zavřel očka a čekal. Možná dokonce usnul, protože vlnky ho ukolébávaly. 
„To se podívejme, cestovatel se nám vrátil,“ zaslechl kapřík znenadání známý hlas. Otevřel oči a kolem něj byli staří známí z rybníka. 
A voda – jak ta mu panečku chutnala!
Všichni měli radost a chtěli slyšet, co kapřík ve světě zažil A ten jim vyprávěl a vyprávěl, ale nakonec pravil. „Všude dobře, doma nejlíp.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *