Potrestaný kovář

V Krkonoších žila chudá vdova se třemi dětmi. Kromě malé chaloupky už neměla vůbec nic, ani kousek zahrádky. Bída k ní často nahlížela chatrným okýnkem do světničky, ale ani usídlit se tam nemohla, protože vdova vždycky pilně pracovala. Stálo ji to ale hodně úsilí a každý večer poté, co šly děti spát, naříkala, protože ji bolelo celé tělo.
Když se slunce klonilo za hory a červánky zbarvily oblohu, sledoval neviditelný Krakonoš ubohou vdovu, jak večeřela se svými dítky po celodenní námaze obyčejný chleba. Poslouchal, jak se před jídlem modlí, i to, jak naříkala, když si myslela, že ji nikdo neslyší. A umínil si, že jí pomůže a uleví jí od starostí. 
Jakmile vdova po dalším namáhavém dni usnula, měla zvláštní sen. Zdálo se jí, že vidí uprostřed světničky zářícího anděla, který třikrát silně udeřil zlatou holí o zem.
„Tady kopej!“ řekl a zmizel.
Vdova se snu velmi divila. Dlouho o něm přemýšlela, až si nakonec řekla sama sobě, že to byl jen sen, a nakonec znovu usnula. Jen co ráno vstala, neměla klid v mysli, popadla motyku a začala kopat právě na tom místě, které jí anděl v noci ukázal. Kopala a kopala, až v zemi cosi zacinkalo. Chlapec, který u ní stál, nadšeně křičel. „Maminko, to jsou ale krásné dukáty! A jak se blýskají!“
Vdova se sehnula a uviděla několik lesklých dukátů. Odhrnula ještě trochu hlíny a vytáhla celý poklad na světlo. Dukátů bylo asi tisíc. Žena nevěděla, co si radostí počít, objímala a líbala děti a společně se radovali. Potom šla k faráři oznámit, co objevila, a také aby Bohu poděkovala. 
Zpráva se rychle rozšířila po vsi a hamižný kovář pojal zlý úmysl, že vdovu o zlatý poklad připraví.
Nastala druhá noc. Žena ne a ne usnout, protože se jí honily hlavou myšlenky, jak se svým nenadálým štěstím naloží. Blížila se půlnoc, když kdosi zaklepal na dveře a zvolal. „Otevři! Jsem Krakonoš a přišel jsem si pro svůj poklad. Všechno zlato a stříbro v těchto horách patří mně!“
Vdova se strachy celá klepala a vůbec neotevřela. Volání se proto opakovalo. „Otevři a dej mi poklad. Neslyšela jsi? Jsem Krakonoš a…“
„Ty bídniče!“ zaslechla vdova jiný hlas, „já tě naučím vydávat se za Krakonoše!“
Pak se ozval hluk a po chvíli bylo ticho. 
Druhého dne ve vsi kováře nebylo a nikdo ho už nikdy nespatřil. Krakonoš ho odvedl za trest do hor, že hřešil jeho jméno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *