Císařovy nové šaty

Žil jednou jeden císař, který velmi rád nosil nové šaty. Všechny peníze utrácel jen za to, aby byl krásně oblečený. 
Jednoho dne přišli do města dva podvodníci. Vydávali se za tkalce, kteří dokážou utkat ty nejkrásnější látky. Jejich šaty prý navíc mají jednu zvláštní vlastnost – jsou neviditelné pro toho, kdo nepracuje dobře, a neuvidí je ani hlupáci.
„Ty by byly šaty,“ pomyslel si císař. „Kdybych je měl na sobě, mohl bych poznat, kdo v mé říši se nehodí k úřadu, který zastává. Také bych rozeznal chytré od hloupých.“
Dal těm dvěma podvodníkům hromadu peněz, aby mu jedny šaty utkali. Ti usedli za stavy a předstírali, že pracují, ale neměli ani nitku příze. Zato požadovali nejjemnější hedvábí a vzácné zlato si strkali do ranců.
Císař byl zvědavý, jak jim práce jde a za tkalci poslal poctivého ministra, neboť ten má rozum a nikdo se nehodí ke svému úřadu lépe nežli on.
Když ministr vešel do místnosti, vyvalil oči. Nic neviděl, ale neřekl to nahlas. Podvodníci se ho ptali, jak se mu vzor šatů líbí a jak hodnotí barvy. Přitom mu ukazovali prázdné stavy.
„Propána,“ pomyslel si ministr, „což pak jsem hloupý? Že bych se nehodil ke svému úřadu? Ne to přece nejde, abych se přiznal.“
„Ó, nádherné!“ prohlásil starý minstr. „Ten vzor a ty barvy!“ Řeknu císaři, že se mi šaty ohromně líbí!“
Zanedlouho všichni ve městě mluvili jen o nových šatech. I císař je chtěl konečně vidět, a tak se společně s rádci odebral ke tkalcům.
„Račte se, Veličenstvo,“ podívat, jaký to vzorek, jaké barvy!“ A ukazovali na prázdný stav.
„Co to?“ pomyslel si císař. „Vždyť já nic nevidím! Copak jsem hloupý? Co když nemám být císařem?“
„Ach, jsou opravdu nádherné,“ řekl císař nahlas.
I ostatní na nové šaty pěli chválu a císaři radili, aby si je oblékl na průvod, který se měl brzy konat. 
Po celou noc před průvodem oba podvodníci bděli a dělali, že pracují, aby bylo vidět, jak. Mají naspěch s dokončením šatů.
Nakonec řekli. „Šaty jsou hotovy!“
Císař k nim dostavil a podvodníci zvedali každý jedno rameno do vzduchu, jako by něco drželi a říkali. „Hle, tu jsou kalhoty, zde kabát, zde plášť! Račte si nyní co nejmilostivěji odložit své šaty a my vám oblékneme nové.“
Císař se svlékl a podvodníci dělali, jako by mu oblékali šaty, které ušili. Císař se obracel a natáčel před zrcadlem.
„Padnou mi dobře?“ ptal se.
„Ach, ano, krásně!“ říkali všichni.
Komorníci, kteří měli nést vlečku, sahali rukama k podlaze, jako by vlečku zvedali. A potom císař kráčel v průvodu a všichni lidé na ulici a v oknech říkali. „Ach, jak překrásné jsou nové šaty císařovy! Jak mu krásně padnou!“
Nikdo nechtěl dát znát, že buď se ke svému povolání nehodí, nebo že je hloupý. Žádné císařovy šaty dosud neslavily takový úspěch, lidé tleskali, jásali… Ale jen d chvíle, než jeden malý chlapeček zvolal: „Císař je nahý!“
„Panebože, to je hlas nevinnosti, slyšte!“ řekl jeho otec a jeden druhému šeptal, co ten chlapec řekl.
„Vždyť na sobě nic nemá!“ volal najednou všechen lid a začal se smát.
Císař zčervenal samou hanbou, že se předvádí nahý a že byl tak hloupý a nenasytný a naletěl podvodníkům, kteří mu ušili šaty nešaty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *