Boháč a chudák

Byli dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý velmi chudý. Jednou hlídal chudý svému bohatému bratru snopy na poli, a sedě pod kupkou, spatřil bílou ženu, jak sbírala klasy, které zůstaly na záhonech, a zastrkávala do kupek. Když pak až k němu došla, chytil ji za ruku a tázal se jí, co je zač a co tu dělá.
„Jsem tvého bratra Štěstí a sbírám ztracené klásky, aby měl víc pšenice.“
„A prosím tě, kdepak je moje Štěstí?“ otázal se chudý. „Na východě,“ řekla bílá žena a zmizela.
I umínil si chudý, že půjde do světa hledat své Štěstí. Jenže najednou vyskočila zpoza pece Bída a plakala i prosila, aby ji taky vzal s sebou. „Oj, moje milá!“ řekl chudák. „Jsi velmi slabá a cesta daleká – nedošla bys; ale mám tu prázdnou lahvičku, zmenši se, vlez do ní a já tě ponesu.“ Bída vlezla do lahvičky, a on ji zašpuntoval a dobře zavázal. Potom na cestě, když přišel k jedné bažině, vyndal lahvičku a hodil ji do bahna. Tak se Bídy zprostil.
Po čase přišel do velikého města a nějaký pán vzal ho do služby, aby mu kopal sklep. „Platu žádného ti nedám,“ řekl, „ale co při kopání najdeš, bude tvoje.“ Když tak nějaký čas kopal, našel hroudu zlata.
Dle úmluvy náležela jemu; ale on dal přece pánovi polovici a kopal dále.
Konečně přišel na železné dveře, a když je otevřel, byl tu podzemní sklep a v něm nesmírné bohatství. Tu slyší z jedné skříně ve sklepě hlas: „Otevři, pane můj, otevři!“ Pozdvihl víko a ze skříně vyskočila krásná panna, celá bílá, poklonila se mu a řekla: „Jsem tvoje Štěstí, jehož jsi tak dlouho hledal; od nynějška budu s tebou i s tvou rodinou.“ Nato zmizela. On pak o to své bohatství opět se podělil se svým bývalým pánem, i zůstal mimoto nesmírným boháčem a jmění jeho den ode dne se množilo.
Přitom však nikdy nezapomněl na svou minulou nouzi a činil chudým toho města mnoho dobrého.
Jednoho dne, procházeje se po městě, potkal svého bratra, jenž sem přišel za svým obchodem. I vzal ho s sebou domů a vypravoval mu obšírně všechny své příhody: jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírati, jak a kde se své Bídy zprostil a jiné věci. Hostil ho u sebe po několik dní a potom mu dal na cestu mnoho peněz a ženě i dětem jeho mnoho darů a rozloučil se s ním bratrsky.
Ale bratr jeho byl neupřímný a záviděl mu to Štěstí. Ubíraje se domů, neustále přemýšlel, jak by na bratra svého mohl zas Bídu poslat. A když přijel k tomu místu, kde bratr jeho lahvičku v bahně pochoval, hledal, dlouho hledal, až ji zase našel, a hned otevřel. V okamžení vyskočila Bída ven a před očima jemu rostouc, začala kolem něho radostí skákat, líbala ho i děkovala mu, že ji z vězení vysvobodil. „A za to vděčná budu tobě i tvé rodině až do smrti a nikdy vás neopustím!“
Darmo se závistník vymlouval, darmo ji posílal k prvnímu pánu: nikterak již nemohl Bídy s krku pozbýti, ani prodati, ani darovati, ani zakopati, ani utopiti, neustále mu byla v patách. Zboží, které si domů vezl, pobrali mu na cestě loupežníci; dostav se domů žebrotou, nalezl místo svého stavení hromadu popela a z pole mu zatím úrodu všecku pobrala voda. A tak nezůstalo závistivému boháči nic než toliko – Bída!“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *