O Sněhurce

Byl jeden sedlák Ivan, který měl ženu Marii. Byli už staří a neměli děti a rmoutili se proto velmi. Jednou v zimě, když sněhu napadlo po kolena, děti venku stavěly ze sněhu bábu a Ivan s Marií dívali se mlčky na ně oknem. Tu se Ivan usmál a povídá: „Pojď, ženo, slepíme si spolu taky bábu.“
„Proč ne?“ řekla stará vesele, „Ale nač bábu lepit? Slepíme si raději ze sněhu děťátko, když nám pánbůh nedal živého.“ A opravdu začali ze sněhu lepit děťátko; udělali tělíčko, ručičky, nožičky a přidělali nahoře hroudu jako hlavičku. 
Potom přidělali nosíček a bradičku, udělali dva důlky pro oči, a sotvaže Ivan taky ještě hubičku vyznamenal, začalo děťátko dýchat a otevřelo pěkné modré očičky, kroutilo hlavičkou jako živé a zatřepalo ručičkama a nožičkama ve sněhu, zrovna jako děťátko v plenkách. – „Ach Ivane, Ivane,“ volala žena plna radosti, „pánbůh nám dal děťátko!“ I začala Sněhurku objímat. A se Sněhurky sloupl se sníh jako skořápka z vajíčka a už byla skutečně živým děvčátkem. „Ach má drahá Sněhurečko!“ volala stará a běžela s ní do světnice. 
A Sněhurka rostla, ne po dnech, ale po hodinách, a co den byla větší. Sedlák i selka měli z ní radost převelikou; děvčata ze vsi přicházela k nim, strojila ji, rozmlouvala s ní, zpívala jí písně, hrála s ní všelijaké hry, i naučila ji všemu, jak co sama dělala. 
Sněhurka za tu zimu vyrostla jako třináctileté děvče a byla velmi čiperná, všemu rozuměla, o všem hovořila; a byla běloučká jako sníh, jen žádného ruměnce neměla v tváři, jako by v ní ani živé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná a přitom tak dobrá a ke všem přívětivá, až srdce nad ní plesalo.
Minula zima. Slunéčko na nebi začalo hřát, na lukách zazelenala se tráva a v povětří šveholil skřivánek – a Sněhurka začala být nějak smutná. „Co je ti, dítě mé?“ říkala stará, „nejsi nemocná?“ A Sněhurka na to „Nic mi není, matičko, jsem zdráva.“
Roztál poslední sníh, sady i luka oděly se květem, slavík i všeliké ptactvo začalo zpívat a všecko na božím světě se rozveselilo. A Sněhurka byla ještě smutnější a pořád se před sluncem ukrývala do stínu. Jen když pršelo a za soumraku bývala veselejší, a když jednou přišla bouřka a napadalo krup, měla z toho takovou radost, jako by to byly perly. Ale když pak opět vysvítilo slunce a kroupy rozhřálo, plakala Sněhurka pro ně tak, jako by sama taky se chtěla slzami rozplynout.“
Minulo jaro. Děvčata ze vsi sbírala se do háje na veselí a stavila se taky pro Sněhurku. „Pusť, pusť taky s námi Sněhurku!“ prosila. Stará bála se ji pustit a Sněhurce samé jaksi se nechtělo s nimi jít; ale odepřít jim toho nemohly.
„Jen mi, děvčátka, dejte na Sněhurku pozor,“ domlouvala stará, „však víte, že ji chovám jak oko v hlavě.“ – „Dáme, dáme!“ křičela děvčata vesele, vzala Sněhurku za ruku a běžela s ní do háje. Tam vily sobě věnečky, vázaly z kvítí kytky i zpívaly písně. A Sněhurka byla s nimi pořád. A když zapadlo slunce, složila děvčata z trávy a z drobného roští hranici, zapálila i a postavila se všecka řadou jedna za druhou, majíc každá na hlavě věneček, a Sněhurku postavila nejdál. „Dívej se,“ řekla, „jak my popoběhnem, běž za námi, pozadu nezůstávej!“
Poté začaly zpívat píseň a skákaly jedna po druhé přes oheň.
V tom něco vzadu za nimi zašumělo a žalostně zavzdechlo: „Ach!“ Uleknuty hleděly jedna na druhou a zpozorovaly, že Sněhurky mezi nimi není. „Snad se nám schovala,“ řekly a rozběhly se ji hledat; volaly, houkaly – ale nikterak ji nemohly najít. „Snad utekla domů,“ řekly potom a běžely do vsi – ale Sněhurky ani ve vsi nebylo. Hledaly ji druhý, třetí den, prohledaly celý háj – ale po Sněhurce nikde ani památky! Kam se poděla? Snad že ji odvleklo dravé zvíře aneb odnesl loupežný pták?
Nikoli, ale když Sněhurka běžela za družkami a skočila přes oheň, tu nenadále vznesla se vzhůru lehkou parou, svinula se v tenounký obláček i zaletěla do výsosti podnebeské.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *