O Bivojovi

Kněžna Libuše vládla Čechům z Vyšehradu, v zemi panoval mír a lidé byli spokojení. Češi se snažili využít bohatství, které jim země nabízela – orali pole, zaváděli vodu, stavěli vesnice. Káceli také lesy, aby kmeny využili pro stavbu obydlí. Jenže občas se našlo zvíře, které bezhlavě útočilo na všechny kolem.
To se také stalo pod Kančí horou. Usídlil se tam divoký kanec, který napadal každého, kdo tudy prošel. Lid pod Kančí horou to velmi trápilo, protože kanec řádil na nejbližší cestě k Vyšehradu. 
Vesnici pod horou spravoval Sudivojův syn Bivoj. Byl to muž statný a udatný, ničeho se nebál a měl dobré srdce. Trápilo ho, co se děje, kanec byl postrachem okolí. Bivoj nesnesl dále pomyšlení na takový útisk, a proto se rozhodl, že to musí skončit.
Jednoho dne popadl svůj oštěp a vyrazil do míst, kde řádil zběsilý kanec. Chtěl se tam ukrýt v křoví a počíhat si na něj. Jenže ještě než se Bivoj stačil rozhlédnout, kanec už tam byl. Hned zaútočil svými kly na Bivojovy nohy. Zaklesl se mu do lýtek. Dříve než stačilo pekelné prase trhnout hlavou, aby mu způsobilo ránu, Bivoj pohotově pustil oštěp a popadl kance za uši.
Kance to překvapilo, začal se zmítat a kvičet. Bivoj nevěděl, co má v tu chvíli dělat, kance pustit nemohl a oštěp neměl jak uchopit. Nakonec tedy mocně máchl rukama a tím si přehodil pekelnou stvůru na záda. Kanec mu tam visel jako pytel obilí, jeho nohy se houpaly ve vzduchu a vyděšeně chrochtal a kvíkal. Bivoj ho ale nepustil, držel ho velmi pevně nechtěl, aby se prase převrátilo na břicho a seškrábalo se dolů na zem. Také mu došlo, že sám na zabití téhle stvůry nestačí, a proto se rozhodl vypravit tam,  kam to měl nejblíže – na Vyšehrad.
Na Vyšehradě panoval klid, všichni dělali svou práci, bylo zrovna po obědě, čeládka uklízela ze stolů, kněžny odpočívaly. Libuše se se sestrou Kazi procházela po zahradě. Náhle uslyšely křik z nádvoří a rychle se tam vydaly.
Tam se jim zjevila zvláštní scéna. Dovnitř se branou řítil nadšený dav, který stále něco volal. „Bivoj! Bivoj“ ozývalo se stále dokola. Kněžny neviděly, co se děje, proto raději vystoupily na schody do slavnostní síně. 
V tom se rozjásaný dav mužů a žen utišil. Branou na nádvoří vstoupil statný muž, který na zádech táhl obrovského kance. Muž kráčel sebejistě a ač byl celý od bláta, nesl své břemeno pyšně, jako by to byla ta nejcennější trofej.
Když uviděl kněžny na schodech, zamířil rovnou k nim. Pozdravil vládkyni Libuši i její sestru Kazi a pak řekl. „Zde, má vládkyně, jsem přinesl škodné prase, které v našich lesích už dlouho všechny trápí. Budeš-li si, Libuše, přát, zhyne ta zlá stvůra právě zde.“
Libuše pokynula rukou, ať se tak stane. Ostatní muži chtěli Bivojovi s kancem pomoci, ten ale zvolal. „Já sám jsem tu stvůru přinesl, a proto také sám její život ukončím. Udělejte kruh a dejte mi k nohám oštěp.“
Bivoj se pak ještě jednou podíval ke kněžnám. Při pohledu na Kazi ho bodlo u srdce a v očích krásné dívky viděl hořet plamínek. 
Bivoj se rozhodl jednat. Zaťal paže a mrštil kance vší silou na zem. Sehnul se a uchopil připravený oštěp. V tu chvíli proti němu kanec vyrazil a Bivoj mu do cesty nastavil oštěp. V tu chvíli kanci z tlamy vytryskl proud černé krve, zvíře vydalo hrozný ryk a poté padlo mrtvé k zemi.
Všichni okolo začali jásat a provolávali Bivojovi slávu. Kněžna Libuše poté pokynutím ruky dav uklidnila. Zavolala Bivoje k sobě a řekla. „Děkuji ti, Bivoji, že si nám všem pomohl. Nyní ti náleží odměna.“
Poté společně s Kazi Bivoje odvedla do síně, kde na ně čekala hostina. Bivoj byl rád, že je naživu, postupně se ale osmělil, najedl se a napil. Knežny poté odešly a Bivojovi to bylo líto. Když večer pokročil, vstoupily kněžny do síně znovu. Za nimi kráčela dívka a nesla něco zahaleného v kůži.
Na Libušin příkaz pak balíček položila před Bivoje na stůl. „Hrdino, otevři to.“
Uvnitř byl krásný mužský pás, široký a zdobený červenými řemínky, pobitý stříbrnými hřeby a lesklým řetízkem. Krásná Kazi ho vzala do dlaní a podala Bivojovi. „To je náš dárek pro tebe, Bivoji. V tom pásu je zašitá větvička čarovných bylinek a hadí zub. Dokud ho budeš nosit, v lese nezabloudíš, odoláš bludnému koření a také se vyhneš všem děsivým nočním tvorům.“
Bivoj vstal a uklonil se. Dárek ho potěšil a pás si hned oblékl. Oslava pak pokračovala, i když kněžny opět brzy odešly. 
Druhý den ráno se Bivoj chystal na cestu domů. V tu chvíli ale odjížděla i Kazi na svůj hrad Kazín. Oba mladí lidé tedy vyrazili společně. Když projížděli branou z Vyšehradu, spatřili, že nahoru na břevno pověsili hlavu kance. Ta měla navždy připomínat statečný Bivojův čin. Poté se Kazi a Bivoj vydali dál na cestu, ale mladík, místo aby na lesní křižovatce zamířil do své vesnice, kde ho s nadšením již očekávali šťastní obyvatelé, raději se ale rozhodl doprovodit Kazi až na hrad. Pak k ní často jezdil na návštěvy. Než opadalo na podzim listí ze stromů, opustil Bivoj svoji vesnici. Kněžna Kazi se do něj natolik zamilovala, že se rozhodla stát jeho manželkou. Oba spolu pak žili na jejím hradě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *