O Oldřichovi a Boženě

Ve vesničce Peruc, nedaleko Loun, stojí velký tisíciletý dub. Je to mohutný strom, jenže pamatuje časy dávno minulé. Právě u něj se kdysi potkali kníže Oldřich a krásná Božena. Podle pověsti se to stalo takhle:
Když byl zavražděn kníže Václav a zemí se roznesla zpráva, že zemřel rukou svého bratra Boleslava, zastyděli se všichni Češi pro ten hrozný čin. Největší díl hanby pocítili Boleslavovi vnuci, kteří s konáním svého děda neměli pranic společného.
Obzvlášť ten nejmladší, Oldřich, nejedl, nespal a celé noci se modlil v rodinné kapli. Modlil se horoucně za duši zavražděného knížete a modlil se také za odpuštění pro svého zaslepeného děda.
Pak se k němu donesla zpráva, že na trůn usedl jeho nejstarší bratr Boleslav III. Z obavy o svůj život uprchl spolu se svým starším bratrem Jaromírem ze země. Uchýlili se do Bavor, kde strávili dva roky.
Poté se dozvěděli, že jejich bratr Boleslav zemřel a knížetem se má stát právě Jaromír. Bratři se vydali zpět do rodné země a Jaromír usedl na knížecí stolec.
Oldřich se vrátil na svůj hrad ke své ženě Jutě, která ho s radostí přivítala. Byla to žena ctnostná a tichá a Oldřich ji měl upřímně rád. Jejich sňatek domluvili rodiče, ještě když byli oba malé děti.
Vášeň mezi nimi nebyla, ale naučili se spolu žít v míru a úctě. Jenže Juta nemohla mít děti a Oldřich tolik toužil po mužském potomkovi.
Jednoho dne proháněl se Oldřich se svou družinou lesem u Postoloprt. Byl parný letní den, a ač kryti stínem stromů, byli lovci i koně po několika hodinách cvalu již vyprahlí. Zamířili tedy k okraji lesa, kde tušili potůček. Oldřich jel v čele.
Jak před ním větve prořídly, otevřel se mu pohled do krajiny plné zlátnoucích polí. Tu a tam remízek a jinak vlnící e obilí. 
Přece však v dálce zaslechl zurčení vody a vyrazil tím směrem.
Když jeho kůň dovedl družinu k potoku, zastavil Oldřich a zcela omámen hleděl před sebe. Na břehu spatřil dívku. Brala z koše prádlo a máchala je ve vodě. Měla světlé vlnité vlasy stažené do copu vzadu na krku, draly se jí ale neposlušně ven a volně splývaly kolem čela, krku i zad. Oděna byla v prostý venkovský šat, bílou halenku a šedou suknici, už značně starou a mnohokrát vyspravovanou. Aby si ji ve vodě nenamočila, zakasala si dívka její cíp za pas, a sukně se jí tak zvedala až na kolena.
Byla velmi mladá, kyprých zdravých tvarů a růžových lící. Když uslyšela koně, zvedla hlavu a upřela na Oldřicha své veliké modré oči, hluboké jako dvě studánky. V tom okamžiku se Oldřichovi zastavilo srdce a zatajil dech. Ještě nikdy neviděl krásu v tak čisté podobě a okamžitě se do dívky zamiloval. 
Nadobro zapomněl na žízeň a dívky se zeptal, jak se jmenuje.
„Jsem Božena,“ odpověděla dívka nevinně. 
„Bydlíš v té vesnici tam?“ tázal se ještě Oldřich a dívka přikývla.
Oldřich dále na nic nečekal, pobídl koně a uháněl zpět na svůj hrad a za ním i celá jeho družina. Božena ještě chvíli hleděla za ujíždějícím šlechticem, a teprve když jí zmizel za obzorem, sklonila se zase nad vodu.
Oldřich dojel na svůj dvorec, seskočil z koně a vydal se ihned za svým kaplanem. Ten se mu uctivě uklonil a Oldřich mu pokynul, aby s ním pohovořil v soukromí hradní kaple. Tam spolu dlouze mluvili. Byl už pozdní večer, když se Oldřich připojil ke své ženě Jutě na večeři.
Jeho myšlenky však nepatřily jídlu. Sotva pár soust vzal do úst a omluvil se, že ho rozbolela hlava. Odešel do své komnaty, kde pak do noci seděl u vyhaslého krbu.
Ať se snažil sebevíc, nebyl více pánem svých myšlenek. Myslel jen na jedinou věc – Boženu.
Spal špatně a za prvních slunečních paprsků už vysílal posly a pak netrpělivě přecházel po nádvoří sem a tam. Když bylo k poledni, pohlédl vzhůru k věži, kde přebývala jeho žena, a s povzdechem se tam vypravil.
Juta ho překvapeně uvítala – nebývalo zvykem, aby ji manžel během dne navštěvoval. Zalekla se, že se stalo něco zlého.
Oldřich přistoupil ke stolici, kde Juta seděla a poklekl u ní. Vzal její ruce so svých a tiše promluvil. „Dříve než ti oznámím zprávu, která tě, má drahá, příliš nepotěší, chci tě ujistit, že ve tvém životě se pranic nezmění. Stále budeš paní tohoto hradu, přísahám!“
V podvečer dorazil na hrad skromný průvod. Vpředu jeli krokem dva poslové, které Oldřich ráno vyslal, a za nimi ještě jedna postava na koni, zahalena kápí. Uprostřed prostranství zastavili a jeden z poslů pomohl třetímu jezdci z konce. Pak jej odvedli do hradu do hlavního sálu, kde již čekal Oldřich.
Teprve před ním sňala tajemná návštěva z hlavy kápi a celou místnost prozářily kadeře zlatých vlasů. 
„Boženo!“ vykřikl Oldřich a vrhl se jí v ústrety.
Dívka zmateně stála, trochu vyděšená, neboť jí nikdo neřekl, proč ji odvedli ze vsi. 
Oldřich se jí pak vyznal ze své lásky a požádal ji, aby se stala jeho ženou.
„Nelze,“ vykřikla Božena polekaně. „vždyť ty už, můj pane, jednu ženu máš!“
Oldřich pokýval hlavou. „To je pravda, ale nic se neboj. Vše jsem vysvětlil kaplanovi a získal jsem jeho svolení pojmout tě za manželku.“ 
„Jsem ale jen prostá dívka,“ namítala Božena. „s takovou se páni nežení.“ 
Oldřich se usmál. „Jsi dívka z lidu, i v tom máš pravdu. Okouzlila jsi mne svou krásou a nevinností a nedbám ničeho jiného. Před Bohem jsme si všichni rovni, což nám to právě tak nevykládají v kostele?“
Božena hleděla užasle na svého pána a nemohla uvěřit svému štěstí. Vždyť už dole u potoka se jí srdce zachvělo, když ho poprvé spatřila.
Oldřich když viděl v její tváři zaváhání, vzal její ruku a políbil ji. Pak se Boženě uklonil. „To na důkaz, že od nynějška budeš i ty mou paní.“ 
A tak se slavila svatba urozeného Oldřicha a chudé pradleny Boženy. Všechen lid ten sňatek oslavoval, protože se urozenou ženou stala jedna z nich, prostá vesničanka.
Oldřicha o to více lidé milovali, že si vzal Češku, ženu své krve, která mu porodila chlapečka. Tomu chlapci dali jméno Břetislav a i on se ve svém životě potkal s pravou láskou. Asi po deseti letech se pak Oldřich stal knížetem české země.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *